Reklama
 
Blog | Jakub Kruliš

Olympijský a zbytek světa

Počátek olympijských her leží ve starověkém Řecku, v zemi prvotního odkazu demokracie, i když s některými tehdejšími normami bychom se nyní jen těžko ztotožňovali. V dnešní době, při oprášeném pokračování tradice těchto her (Athény 1896) které mimojiné symbolizuje především olympijský oheň, je olympiáda zárukou střetnutí světových sportovních špiček. Je centrem pocitů euforie, odhodlání, fair play, ale na druhé straně také centrem zklamání, marnosti a třeba i dopingu, který je tím nejčernějším aspektem sportu vůbec. Paralelně totožným problémem jako třeba korupce přítomná ve společnosti. Proto nadále bude kladen důraz, aby olympiáda apelovala a dodržovala "čistou hru", jakou společnost od těchto her očekává. Dále je olympiáda i významným poslem společnosti v hodnotách tolerance, rovnosti a míru. Společnost si nenechá vzít tyto ideály olympijských her a bude se je snažit udržovat a posilovat. Nejedná se však v této věci o alibismus? Jelikož je evidentní, že se zmíněné myšlenky a ideály nějak naplňovat nedaří, a když, tak častokrát bez zásadní koncepce a mnohdy s jepičím životem.

V širokospektrálním pohledu na svět vidím několik zásadních paradoxů. Vyjma výše zmíněné korupce, která si zaslouží obsáhlejší pohled a zhodnocení. Paradox vidím třeba v podobě životních lidských strádání viz. nedávné tragédie na Haity, nekončící konflikty na Blízkém východě, nevyjímaje přítomný hlad a chudobu v některých oblastech světa a další problémy obyvatel Země. Na druhé straně v posledních dvouletých dekádách vídáváme blyštění křišťálu, honosná sportoviště, miliardy dolarů protékající celou přípravou olympiády. Nadnárodní společnosti vezoucí své obchodní zájmy, potažmo zisky na bedrech sportovců. V dnešní době situace vykrystalizovala v jakousi symbiózu sportu a byznysu. Kritika tohoto propojení asi není na místě, jelikož peníze ve sportu zvyšují jeho samotnou úroveň.

Poukazuji na to, jestli si je naše „vyspělá“ společnost vědoma nutné míry solidarity s ostatními obyvateli světa, plynoucí z humanistických principů. Olympiáda je vskutku ctihodná a šlechetná myšlenka realizovaná v životaschopnou událost. Na druhou stranu ale nevěřím, že ona olympijská myšlenka ztělesněna případně v samostatné vědomí a hlas, by souhlasila, či schvalovala monstrózní rozpočty a okázalost, v nadsázce, typu Ludvíka XIV. na úkor byť jediného lidského osudu zasazeného do rozvojových případně zaostalých regionů, kde lidé trpí náročnými podmínkami pro život.

Chci poukázat a zdůraznit skutečnost, že během našich sportovních radovánek jsou na světě lidé, kteří mají starosti s tím, kam složí hlavu, skromně a uvážlivě musí například rozvrhnout pitnou vodu a jídlo oproti přízemním starostem o medailové umístění. Důkazem nechť je obecná pravdivost následného tvrzení; několik týdnů před startem olympiády bylo nadšení v rekordní počet medailí získaných českými sportovci cítit od Aše po Třinec, nyní v dobré druhé třetině olympijských her opět slýcháváme výroky plné skepse a rozhořčení nad jejich výkony. V naší české společnosti je nějak zakořeněn předsudek, že dobře odvedená práce je pouze ta, za niž držím v ruce něco hodnotného, jako třeba medaili. Tím pádem čtvrté místo je skoro propadák… To není cílem základní filosofie olympijských her.

Reklama

Nemám v úmyslu moralizovat. Účelem mého zamyšlení je ukázat na to, co by měla i samotná olympiáda v nás v dlouhodobém časovém horizontu probudit; tedy pomoc s rozvojem a zájem spojený se solidaritou vůči těm zmíněným regionům, kde je život plný starostí o přežití a smutku blízkých, když se přežít nepodaří.