A ejhle! Skoro mi vypadlo z hlavy, že moje o pár let mladší známá je v jiném stavu. Na to jaký údiv mi to způsobilo, jsem si dlouhou dobu lámal hlavu, zda Vám alespoň něco částečně zajímavého dokážu sepsat. „Každý“ zmiňuje volby; nástup potenciální silné pravice, rezignaci čelních představitelů, otázky na téma, co jsou VV, co s Kalouskem atd. Politiky mám po kampani dost. Já se pokusím zůstat u svých bláhových postojů.
Při rozhovoru o její budoucnosti, však takový rozhovor jistě znáte, jsme se dostali k obrácenému výslechu, kdy se mě začala ptát na mé plány, a tak šibalsky pokynula, že jsem věděl, že se ptá právě na děti. Na chvíli jsem se zamyslel, protože mi to přišlo směšné, avšak nechtěl jsem působit jako cynik, tak jsem se zamyslel a má odpověď se mi vynořila zcela přirozeně podle mého přesvědčení. Jednoduše jsem se jí pokusil vysvětlit moje stanovisko k té věci, že nad dítětem neuvažuji, že mám jisté jiné plány, a že vidím jistou alternativu pro pozdější dobu v adopci (samozřejmě těžko teďka mohu mluvit za svou partnerku, mluvím pouze za sebe). Její reakce byla rychlejší než můj myšlenkový postup reagující na její otázku o dětech. Vykulila oči a nevěřícně mě pozorovala těma hnědýma očima.
Člověk se křečovitě jakoby nezúčastněně pousměje, ale už čeká na konkretizování příčiny toho pohledu. Dostalo se mi odpovědi abych „nebláznil“ a další sdělení o pár slovech. Poté došlo o otázku, zda nechci vlastní děti. Optal jsem se s trochou sarkasmu, zda jsou děti „vlastní“ odlišné od adoptovaného kojence. Bylo mi řečeno, že až na DNA se jedná o zcela normální živou bytost jako v případě dítěte „vlastního“.
Víte, já předpokládám, že člověk je takový, jak se chová a ne jak vypadá, proto bych klidně oželel, když nebude mít po mně hnědé oči nebo ostrý nos, spíše bych rád z něj vychoval morálně plnohodnotného člověka; lepšího než jsem já sám. Po další otázce: „Proč?“, jsem nechtěl nijak mlžit a šel jsem s pravdou ven. Na světe je tolik opuštěných dětí, které postrádají to nejzákladnější, co mohou mít; rodinu, pocit sounáležitosti, pocit opory, postrádají vzory ve svém životě, které jsou jim mnohem bližší a důvěrnější než kterákoli vychovatelka z dětského domova (Tímto bych chtěl vyjádřit respekt, který k těmto pracovníků a pracovnicím chovám i přes to, že to přeze všechno úsilí nedokáží plnohodnotně nahradit.)
Hned potom jsem byl „nařčen“ z toho, že snad chci zachraňovat svět. Věřte, k tomu se nechystám, ukažte mi jedince v jehož silách to je… (konec spekulacím na zachráncem, pokračuji dál) Věřím a jsem přesvědčen (podobně jako jsem byl přesvědčen o vítězství českých hokejistů nad Švédy), že člověk je zde od toho, aby se aktivně zapojoval do pomoci svým blízkým, kolegům, vrstevníkům, jak jen může nebo jak je potřeba. Proto i já hodlám jednou adoptovat jedno, dvě, tři děti. No a kdy? Což byla poslední otázka našeho rozhovoru o dětech již rostoucích nebo imaginárních. Nu za nějakou dobu. Nevím zda čekala odpověď v konkrétním termínu +/- 2 dny, ale moje současné priority jsou někde jinde, chci studovat, cestovat, získat nějaké zkušenosti ať už doma nebo v zahraničí. Když už mi bylo jasné, že se s nějakým pohledem v sloup a nekonkrétním oddychnutím nespokojí, plácnul jsem opravdu jen přibližný časový horizont, aby byla spokojená, že na Kristova léta. Takže mám deset let „klid“ a známá je spokojená, že dostala nějakou konkrétní informaci.
Jinak chci jí i tímto způsobem k tomu radostnému očekávání poblahopřát a vyjádřit přání, ať je její první dítě zdravé a šťastné, tak jak bych si přál, aby bylo to mé adoptované.