Podle mého se formy extremismu ve větším měřítku rodí ztrátou důvěry či naděje v uplatňovaný systém. V Česku se jedná o několik faktorů.
- Dojem občanů vznikající pocitem nezájmu jejich představitelů (politiků) o jejich problémy a o ně samé.
- Dojmem že politici zastávají zájmy vlastní na úkor zájmů veřejných
- Více či méně objektivní dojem z nastalé spravedlnosti ekonomických nebo sociálních poměrů – dojem znevýhodnění
- V neposlední řadě chytře volenými tématy představitelů těchto krajně radikálních frakcí na ožehavé a dosud neřešené otázky společnosti
Rozšíření a podpora extremistických názorů a ideálů není nikdy aktuální v době prosperity a spokojenosti s chodem sytému.
Co je to rovnost práva pro všechny? Abyste někoho mohli zmobilizovat v dostatečném počtu a poté i zfanatizovat, jelikož tyto radikální strany nakonec nutně potřebují vyvolat ve společnosti pocit strachu, respektive nalomit jakési jistoty běsnícími a strachu nahánějícími jedinci, potažmo organizovanými skupinami k označení a následnému démonizování nějaké specifické skupiny lidí, ať už na základě ekonomické, sociální či rasové odlišnosti, náboženského přesvědčení nevyjímaje.
Jednoduchost a jednoznačnost znění zákonů může být, v důsledku rozvahy chápané v kontextu funkční vyváženosti a vymahatelnosti práva problémem i pro ostřílené právníky, filosofy, bezpečnostní experty aj., natož pro řadové, nerozvážné občany z lidu. Dalším nutným bodem dokazujícím odbornou kompetentnost můžeme jmenovat odpovědné sestavení nejlépe vyrovnaného státního rozpočtu. Podobu přítomných hororových rozpočtů nechci v tomto článku blíže rozvádět. To je jiné téma na jiný článek.
Pozitivně se nestaví ani k pluralitě názorů; tím se již také výše zmíněná vyváženost nerealizuje. Moderní demokracie, jak ji chápu v kontextu s mezinárodně uznávanými a platnými dokumenty a dohodami typu: Deklarace základních práv a svobod člověka, Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách (1975), právo jedince na spravedlivý soudní proces atd., má zajišťovat ochranu právě nejrůznějších minorit jako jejich právo na názor, vyznání, svědomí a osobní svobodu. Zájem většiny není ekvivalentem osobní svobody jedince… snad jen pokud to jedinec sám nežádá.
A kteří že to občané volí tuto cestu? Lidé širokého spektra důvodů a příčin. Stejná odpověď by byla na otázku, kteří lidé to vstupovali např. do KSČ, NSDAP, lidových milicí, SA nebo jiných stran a pod ně spadajících oddílů, které dotyčnému člověku mohou zaručit nějakou formu osobního prospěchu nebo zvýhodnění. Horší je to s ortodoxními fanatiky. Ti jsou úplně ztraceni a neschopni přijmout, ba ani kolikrát vyslechnout argumenty druhé strany. Může to být i vliv neschopnosti, bázně, nechuti realizovat se v dnešní konkurenční společnosti. Občan správně fungující demokracie musí mít jistou schopnost orientace, věcné a objektivní informovanosti a znalost svých práv a povinností vůči státu.
Sebevědomí občan tomu musí věnovat průběžně nějaký čas, který jak chápu, je v životě zaměstnaného, o rodinu se starajícího člověka cenný a vzácný. To však apeluje na občanovu správnou metodiku selektování podstatných zpráv od zpráv senzačních až bulvárních, jimiž se některé zpravodajské prameny snaží zvýšit svou sledovanost potažmo prodej. Jednoduše se na správném chodu státu musíme podílet aktivně všichni. Co rozhodně není řešením jsou extremistické a krajně radikální snahy, což prokázala právě historie. V ní se několikrát prokázal fakt neprospěchu lidstvu a utopistických scénářích těchto nakonec se vyvinuvších autoritářských režimů odsouzených k rannému či pozdějšímu zániku. Neopakujme to negativní, co už tu bylo a dějiny nám to ověřily, ale soustřeďme se na zdravý, svobodný posun našeho státu a společnosti fungujícího i nadále beze strachu a nemorálních a protiprávních prostředků k udržení moci.