V širokospektrálním pohledu na svět vidím několik zásadních paradoxů. Vyjma výše zmíněné korupce, která si zaslouží obsáhlejší pohled a zhodnocení. Paradox vidím třeba v podobě životních lidských strádání viz. nedávné tragédie na Haity, nekončící konflikty na Blízkém východě, nevyjímaje přítomný hlad a chudobu v některých oblastech světa a další problémy obyvatel Země. Na druhé straně v posledních dvouletých dekádách vídáváme blyštění křišťálu, honosná sportoviště, miliardy dolarů protékající celou přípravou olympiády. Nadnárodní společnosti vezoucí své obchodní zájmy, potažmo zisky na bedrech sportovců. V dnešní době situace vykrystalizovala v jakousi symbiózu sportu a byznysu. Kritika tohoto propojení asi není na místě, jelikož peníze ve sportu zvyšují jeho samotnou úroveň.
Poukazuji na to, jestli si je naše „vyspělá“ společnost vědoma nutné míry solidarity s ostatními obyvateli světa, plynoucí z humanistických principů. Olympiáda je vskutku ctihodná a šlechetná myšlenka realizovaná v životaschopnou událost. Na druhou stranu ale nevěřím, že ona olympijská myšlenka ztělesněna případně v samostatné vědomí a hlas, by souhlasila, či schvalovala monstrózní rozpočty a okázalost, v nadsázce, typu Ludvíka XIV. na úkor byť jediného lidského osudu zasazeného do rozvojových případně zaostalých regionů, kde lidé trpí náročnými podmínkami pro život.
Chci poukázat a zdůraznit skutečnost, že během našich sportovních radovánek jsou na světě lidé, kteří mají starosti s tím, kam složí hlavu, skromně a uvážlivě musí například rozvrhnout pitnou vodu a jídlo oproti přízemním starostem o medailové umístění. Důkazem nechť je obecná pravdivost následného tvrzení; několik týdnů před startem olympiády bylo nadšení v rekordní počet medailí získaných českými sportovci cítit od Aše po Třinec, nyní v dobré druhé třetině olympijských her opět slýcháváme výroky plné skepse a rozhořčení nad jejich výkony. V naší české společnosti je nějak zakořeněn předsudek, že dobře odvedená práce je pouze ta, za niž držím v ruce něco hodnotného, jako třeba medaili. Tím pádem čtvrté místo je skoro propadák… To není cílem základní filosofie olympijských her.
Nemám v úmyslu moralizovat. Účelem mého zamyšlení je ukázat na to, co by měla i samotná olympiáda v nás v dlouhodobém časovém horizontu probudit; tedy pomoc s rozvojem a zájem spojený se solidaritou vůči těm zmíněným regionům, kde je život plný starostí o přežití a smutku blízkých, když se přežít nepodaří.